K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Změny ve venkovské a zemědělské politice EU: Rizika i příležitosti

Datum: 13. 11. 2019, zdroj: OF 4/2019, rubrika: Životní prostředí

Diskuse o budoucí podobě Společné zemědělské politiky EU (SZP) po roce 2020 vstupuje do svého závěrečného stadia. Důvodem je změna složení Evropského parlamentu i Evropské Komise, jejichž nově zvolení představitelé budou o prioritách v zemědělství, ale i v podpoře rozvoje venkova, finálně rozhodovat.

I když budou noví europoslanci a eurokomisaři z dosavadních doporučení, usnesení a tezí vycházet, lze přece jen očekávat nějaké změny. Jak známo, nové koště dobře mete, a aby mohlo nové koště dokázat, že tomu tak je, musí přijít s nějakými vlastními nápady. Ty mohou výrazně ovlivnit, a to jak pozitivně, tak negativně, nejen ekonomiku zemědělství, ale i rozvoj nebo naopak útlum rozvoje obcí a měst.

Snižování dotací

Zejména v naší zemi se přitom již několik let diskutuje problematika tzv. zastropování, lidově krácení zemědělských dotací největším zemědělským podnikům. Přestože ČR zatím stále neustupuje ze své pozice (krácení dotací takovým podnikům odmítnout a ponechat tuto možnost na vůli jednotlivých členských zemí), je téměř jisté, že ke krácení v nějaké podobě dojde. Také proto, že zemědělský rozpočet EU musí v následujícím rozpočtovém období (to má začít v roce 2021, vzhledem k volbám do Evropského parlamentu a konstituování nových EU orgánů však začne reálně nejdříve v roce 2022) počítat s nižším objemem peněz. Jednak kvůli brexitu, jednak proto, že na úkor zemědělství a venkova budou posíleny rozpočty na bezpečnost Evropy a zejména adaptační opatření vůči změnám klimatu.

Důležité tak bude (nejen pro ČR), od jaké úrovně budou dotace snižovány, a zdali se krácení dotkne všech typů dotací. Vše zatím nasvědčuje tomu, že dotace budou sníženy podnikům s celkovými ročními příjmy dotací nad 60 000 eur (velmi zhruba řečeno podnikům obhospodařujícím plochy nad 500 hektarů zemědělské půdy). Snižování dotací se zřejmě nedotkne takzvaných agro-environmentálních opatření, což jsou (opět velmi zhruba řečeno) dotace na zlepšení stavu krajiny a šetrnější podnikání v ní. Ještě důležitější ale je, že o peníze z krácených dotací jednotlivé členské země nepřijdou, nesmí je však použít přímo na podporu zemědělství.

Vodní zdroje

Poměrně logické tak je využít těchto peněz právě ke zlepšení stavu krajiny, mimo jiné třeba na budování a obnovu drobných vodních ploch, což zdaleka nemusí být jen rybníky. I když přitom drobných vodních ploch v naší krajině v minulosti významně ubylo, jsou jak pro obce, tak zemědělce využitelné i takové, které ke zlepšení vodní bilance v tuto chvíli využitelné nejsou. Poukázal na to nedávno i ministr zemědělství Miroslav Toman, který uvedl: „Musím zdůraznit, že existuje přibližně 500 malých nádrží pro závlahy, které v minulosti vybudovala Státní meliorační správa. Po ukončení zavlažování kvůli záměně pěstovaných plodin a devastaci závlahových soustav jsou však tyto nádrže v majetku státu pronajímány k jiným účelům, zejména ke sportovnímu rybolovu. Jsem přesvědčen, že právě teď je vhodné, aby hospodařící zemědělci opět zvážili a aktivně se zasadili o původní využití těchto nádrží“.

Nutno doplnit, že tyto nádrže převzaly většinou od zrušené Zemědělské vodohospodářské správy státní podniky Povodí. Od nich by je k zajištění zdrojů nepitné vody mohly získat kromě zemědělců také obce.

Pokud se pak týká zajištění zdrojů pitné vody, ukazuje se stále více, že cestou ve většině lokalit není budovat tyto zdroje prostřednictvím vrtů. V řadě případů jde nebo může jít o zbytečné investice zatěžující rozpočty obcí, které bohužel negarantují zdroje pitné vody do budoucnosti. Laicky řečeno – tam, kde ještě dnes vrty na vodu dosáhnou, v budoucnosti dosáhnout nemusí. Jestliže jsou totiž nějaké zdroje vody v ČR nejvíce a dlouhodobě ohroženy, pak jsou to právě takzvané „mělké zvodně“, což jsou v praxi také vrty. V této souvislosti je pak vhodné uvést na pravou míru teze, podle nichž naše země vysychá, a v budoucnosti může hrozit, že ČR bude vodu na své území dovážet. To je ovšem velmi odvážná spekulace. Nejen představitelé obcí by měli vědět, že i ve srážkově nejméně bohatých letech naprší v ČR v průměru více než 40 miliard kubíků vody ročně (v posledních letech to bylo v roce 2015 – zhruba 42 miliard kubíků). To v praxi znamená téměř 30× více vody (ve srážkově bohatých letech 40× více), než činí celková roční spotřeba vody v ČR pro průmysl, zemědělství a pitné vody pro obyvatele dohromady. Pokud se přitom více vody z dešťů vsákne do půdy (jen potenciál zemědělských půd činí 8,5 miliardy kubíků), stačí stávající srážky bohatě i pro přírodu, i pro člověka.

Zadržet vodu v krajině

Bohužel ale naše zemědělská půda dokáže zadržet jen něco přes polovinu uvedeného množství (5,1 miliardy kubíků), další rezervy jsou v příliš vysokém podílu ploch v obcích a městech s neprostupnými povrchy. ČR nicméně rozhodně nehrozí, že „bude na suchu“ – deště je stále dostatek, a žádný katastrofický scénář nepočítá s tím, že by nad střední Evropou v budoucnosti přestalo pršet. Výzvou pro ČR je tak srážkovou vodu zadržet v krajině a do lokalit, kde příliš pršet nebude, rozvést tuto vodu „trubkami“. Nic víc, nic míň. Bylo by vhodné si tuto skutečnost při stále vynalézavějších katastrofických scénářích včas uvědomit, abychom zbytečně neplýtvali penězi – i svými nervy.

Právě nevyrovnanost srážek, a to nejen v jednotlivých obdobích roku, ale také v různých lokalitách, je totiž kromě malého potenciálu půd zadržovat vodu základním problémem naší země. Rozdíly, i z historických statistik, jsou obrovské, několikaleté průměry na různých místech ČR kolísají od přibližně 400 mm ročně až po zhruba 1450 mm ročně. Proto některé lokality jsou (a budou) dlouhodobě na suchu, jiné jsou (a budou) vláhou z dešťů zásobeny „až moc“. Intenzita srážek se navíc může v čase na různých lokalitách měnit, mimo jiné i se změnou intenzity a směru proudění vzduchu na planetě, což nemůže naše země ovlivnit. Další možností, kdy se může měnit proudění vzduchu a vytvářet se různé srážkové stíny jsou ale také stavby, hlavně ty vysoké. Jinými slovy, dnešní stav nemusí třeba za pět nebo 10 let vůbec platit. Za této situace je tak hlavní výzvou pro ČR zajistit rovnoměrnější distribuci vody po celém svém území, než je tomu dosud.

Kausa „regulace chovu zvířat“

Zpět ale k možnostem a rizikům budoucí politiky EU. Ta bude zcela jistě ještě „zelenější“ než dosud, také proto, že v Evropském parlamentu posílily politické síly ze zeleného spektra. Snaha regulovat činnost člověka v krajině je přitom z obecného pohledu logická, správná a žádoucí. Nic se ale nemůže přehánět. Nejen zemědělci, ale právě i vedení obcí a měst by se proto nemělo nechat zmást tezemi, podle nichž se rizika oteplování sníží tím, že se na venkově přestanou chovat hospodářská zvířata a lidé omezí, nebo úplně přestanou konzumovat maso. Dva základní „argumenty“ uváděné v neprospěch hospodářských zvířat jsou totiž zcela liché.

Prvním argumentem je „vysoká“ produkce metanu, především pak prostřednictvím skotu, který se má na celkové produkci metanu na planetě podílet podle Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) 14,5 procenty, jiné zdroje ale uvádějí 18 procent a irský ministr zemědělství dokonce mluví v souvislosti s myšlenkou zakázat do Evropy dovoz brazilského hovězího o 41 procentech. Nic z toho není pravda, a je to už také doloženo vědecky, například ve studii „Domestic Livestock and Its Alleged Role in Climate Change“, jejímž autorem je agrobiolog a vědecký výzkumník Albrecht Glatzle. Studie vyšla v prosinci loňského roku a jejím závěrem je, že neexistují žádné vědecké důkazy pro to, že emise metanu z chovu hospodářských zvířat nemají žádný vliv na klima Země. Mimochodem – metan produkují v malé míře i lidé – tento skleníkový plyn totiž vzniká rozkladem celulózy, která je základním stavebním kamenem všech rostlin. Platí tak, že na produkci metanu se podílejí všechny organismy, které se živí rostlinnou stravou, byť množství metanu je u různých tvorů různá. Tak či tak jsou jeho významní producenti například termiti, švábi nebo brouci zlatohlávci.

Spotřeba vody – je druhým argumentem proti chovům hospodářských zvířat – údaje o tom, kolik litrů vody je třeba k produkci kilogramu masa nebo mléka. A „samozřejmě“ z toho vychází, že na produkci potravin rostlinného původu je zapotřebí vody méně. Bohužel je třeba říci, že takto emotivní prohlášení postrádají elementární znalosti o koloběhu vody v přírodě, a jejich autoři a autorky (a podle všeho většina populace) by se měli vrátit do první nebo druhé třídy základních škol, kde se koloběh vody probírá. Ani chovem zvířat, ani pěstováním hospodářských rostlin, zaléváním zahrádek nebo vysycháním toků se voda z planety Země neztrácí, pouze se přesouvá z místa na místo, a pokud je tepleji, je jí víc ve vzduchu v podobě páry a méně v zemi v podobě vláhy. Ale je jí stále stejně. Chovem hospodářských zvířat tak samozřejmě nelze „vysušit“ planetu, jak se to snaží spasitelé lidstva laické veřejnosti podsouvat. Skot a všechna hospodářská zvířata naopak produkují statková hnojiva, při jejichž aplikaci do půdy se zvyšuje její schopnost zadržovat vodu, neboť se tím zvyšuje podíl biomasy v zemi. Takže naopak nepřímo přispívají k zachování zdrojů vody.

„Kauza“ regulace chovů hospodářských zvířat je přitom modelovým příkladem, jak zlepšení stavu krajiny nepojímat.

Péče o krajinu

Funkční a aktivní péče o krajinu ale je a bude možností, jak zvyšovat atraktivitu obcí a jak také vytvářet v lokalitách pracovní příležitosti. I jen samotná pestrá krajina je lákavým turistickým prvkem, turisté se pak mohou následně částečně podílet na příjmech obcí, a ty je zase mohou investovat do potřeb pro své obyvatele. Turistický ruch se ale bohužel soustřeďuje jen do několika mála nejznámějších lokalit, většinou navíc spojených s většími městy. I nejmenší obec ale může nabídnout svým návštěvníkům zajímavou atraktivitu, může vybudovat místní naučnou stezku, pořádat specifické gastronomické nebo sportovní akce – potenciální návštěvníci se ale musí o takové akci dozvědět. Krásných míst v naší zemi jsou tisíce a jak je mimo jiné vidět z různých turisticky zaměřených pořadů nebo webových stránek, veřejnost by taková místa ráda navštívila. Objevit je, je ale často dílem náhody.

Stejně jako celá společnost musí jít i proto obce cestou důslednějšího využívání současných moderních technologií. Jako prostředek operativní komunikace, který může v mnoha případech nahradit některé služby, je proto například nutné zavést do každé obce vysokorychlostní internet, a náklady na tento krok zahrnout v plné výši do státního rozpočtu.

Připravovaná Státní zemědělská politika má také více než dosud sázet na budování lokální identity. To ovšem v praxi znamená odmítnout teze o spasitelnosti univerzálních dotačních programů, jako je snaha centralizovat rozvojové plány obcí na celostátní úrovni, což je řešení, které nabízí současné vedení Ministerstva pro místní rozvoj. Stejně jako je receptem vyšší odolnosti krajiny vůči suchu či povodním její vyšší pestrost, je receptem pro zachování atraktivity venkova zachování a rozvoj jeho pestrosti a jedinečnosti jednotlivých obcí a lokalit. Budoucí rozvoj venkova je tak nutné postavit právě na podpoře takové identity a odvaze státu delegovat na vedení obcí kompetence k takovému rozvoji a krokům, které vychází ze znalosti místního prostředí, tradic a skutečných potřeb. Takového úkolu se však mohou zhostit jen aktivní lidé, kteří nesmí být za učiněná rozhodnutí kriminalizováni a musí mí také k zajištění rozvoje své obce nebo obcí dostatek finančních zdrojů.

Petr Havel, agrární analytik

TOPlist
TOPlist